Radio

Radiotechnika je můj celoživotní koníček. Začalo to tím, že mě spolužák v šesté třídě, Vlasta Chrástek, dal hrst součástek do rádia, abych si s tím hrál. Chtěl jsem si postavit krystalku, schema jsem našel v učebnici fyziky pro sedmou třídu. Krystalový detektor jsem koupil za 10 korun v železářství a drát na cívku jsem odmotal ve sběrně surovin ze starého dynama. Sluchátka mě koupil strýc Karel a v létě 1957 jsem poprvé uslyšel hudbu z brněnského vysílače. O radioamatérech jsem nevěděl nic, viděl jsem je jednou v Hustopečích na náměstí při nějaké spojovací službě, ale nic mě to neříkalo. Mým vzorem byl tehdy Zdenda Řezáč, který věděl co je to RV12P2000 a měl pistolovou pájku!!

Když jsme se přestěhovali do Brna, byla ve škole výstavka technické tvořivosti mládeže a tam jsem viděl bateriový přijímač, který postavil můj nový spolužák Jirka Babáček. On byl trochu dál než já, chodil do radioklubu při Královopolské strojírně a oslňoval mě svými znalostmi provozu. Po nástupu do učiliště ZKL jsem při první příležitosti začal navštěvovat radioklub OK2KLI, kde jsme se začali učit morseovku. Nejvíce se nám věnovali Josef Kocáb, Lojza Chlubný (měl už tehdy koncesi a jeho značku OK2VDG jsme hláskovali jako Velká Držka Gumová), Ivo Kolář, Ruda Novotný, Rudi Malik a další.

Na učilišti jsme byli celkem čtyři zájemci o radiotechniku - Petr Cejnek, Radek Krupica, Vláďa Zemánek a já. Ty první dva radioamatérský provoz příliš nezajímal a my s Vláďou jsme to dotáhli k získání RP čísel. Tedy, mohli jsme poslouchat provoz radioamatérských stanic a posílat posluchačské QSL lístky. Dostali jsme nízká čísla - já OK2-543, Vláďa OK2-544. Radek Krupica si po delším váhání také požádal o číslo a dostal OK2-11310. Kromě možnosti posílat posluchačské lístky to nic neznamenalo, ale pro nás to tehdy bylo víc než koncese... To jsme si již postavili vlastní krátkovlnné jednolampovky 0-V-1 a pilně poslouchali. Samozřejmě jen fonický provoz, protože morseovku jsme neznali. Každou neděli jsme poslouchali pravidelný závod Fone-liga, protože tam bylo hodně stanic a v pondělí jsme si ve škole vzájemně kontrolovali deníky.

Jednou jsme chtěli s Vláďou v radioklubu poslouchat nějaký fone závod, kdy se jedna etapa jela večer a druhá brzy ráno. Abychom nemuseli jet v noci přes celé město domů a ráno zase zpět, domluvili jsme se s Mirkem OK2HH, že můžeme v radioklubu přečkat noc v teple (bylo to v listopadu). Pozdě večer nás závodní stráž z radioklubu nemilosrdně vyhnala. Šli jsme ven a spali jsme napůl vsedě a napůl vestoje v telefonní budce! poblíž boční brány do továrny. Velitel ZS mě později řekl, že to nařídil Mirek OK2HH, protože měl strach.

V létě 1961 jsem úspěšně složil zkoušky RO a mohl jsem začít vysílat na pásmu pod dohledem zkušených operátorů. Dohled často dělal Lojza OK2VDG a Mirek Cejpek OK2HH. Obvykle to probíhalo tak, že mě Lojza, který měl kancelář na stejném patře jako byl radioklub, půjčil klíč od vysílací kabiny a občas se na mne přišel podívat.

A tak jsme dělali radio sami dva s Vláďou, občas se přidal Radek Krupica. U Vládi ve sklepě jsme měli vlastní "klubovou stanici". Dali jsme jí značku OK2KZH, podle počátečních písmen našich příjmení. Vláďa ještě přivedl jednoho svého kamaráda, Vlastíka Nováka, který bydlel v sousední ulici. Vlastík byl o rok mladší a studoval optickou průmyslovku v Jablonci nad Nisou. Vydávali jsme také "klubovní časopis".

Ve středu odpoledne jsme pravidelně jsme poslouchali zprávy Ústředního radioklubu, ikdyž jsme jen velmi málo chápali o čem je řeč, když se mluvilo o DX a expedičním provozu.
V lednu 1961 hlasatel vyzýval brněnské funkcionáře, že doposud nenahlásili účastníky celostátního školení techniků pro hon na lišku. Protože se z Brna nikdo neohlásil, považoval jsem za povinnost na krajský radioklub zatelefonovat. Bohouš Borovička OK2BX okamžitě navrhl, abych tam jel já. Během pár dní se všechno vyřídilo a já jsem jel poprvé v životě sám na celý týden do Prahy. Školení probíhalo na Ústředním radioklubu v zámečku v Bráníku, stravovali jsme se v restauraci "Na Jezerce" a bydleli jsme v hotelu Krč. Na školení jsem se seznámil se Zdeňkem Kaškem OK2BFS, se kterým jsem o 20 let později spolupracoval při rozvoji radiodálnopisu. Také tam přijel redaktor časopisu Amatérské Radio a udělal spoustu fotek. Publikované byly jen dvě....

    
Fotografie z kurzu techniků honu na lišku únor 1961 v Praze, uveřejněné v časopise Amatérské Radio č.5/1961

V roce 1962 jsem chtěl ze ZKL odejít. Protože jsem měl podepsanou smlouvu na pět let, nešlo odejít jinak, než na brigádu do ostravských dolů. Zde jsem navštěvoval radioklub OK2KMR. Po skončení jednoroční brigády v dolech jsem se vrátil domů a nastoupil jsem v MEZ Brno a do kolektvní stanice OK2KSX. VO byl legendární Karel Pažourek OK2BEW, PO Laďa Drabálek OK2BLR (je stále aktivní), Jarda Havlíček OK2BNQ a nezapomenutelný Honza Kula, pozdější OK2PAN. Na podzim 1963 jsme se rozešli na vojnu, každý jinam. Vláďa jako radista k Pohraniční stráži, já jako chemický instruktor ke spojovacímu pluku a Vlastík Novák šel na VŠ elektro do Brna.
Po návratu z vojny jsme se zase sešli u Vládi ve sklepě. Oba jsme si přivezli krátkovlnné přijímače (já BC348, který jsem později vyměnil s Lojzou OK2VDG za nějaký Telefunken), Vláďa německý letecký E10aK, Vlastík si koupil německý letecký EZ6 a postavil k němu konvertor a zase jsme začali poslouchat, jenomže už nám to nestačilo. Měli jsme spoustu plánů, chtěli jsme vlastní koncese.


Naše kořist z vojny
Tři fotky vlevo je Vláďova E10aK, dvě fotky uprostřed je moje BC348 a dvě fotky vpravo je Vlastíkova EZ6.


Dokonce jsme zkusili i černit... Postavil jsem CW vysílač ECO-PA s EF22 a EBL21. Polehčující okolností budiž, že jsem nechtěl překročit tehdy povolený příkon pro tř. C, tedy 10 Wattu...hi. Pod značkou OK2KSX jsem jednu neděli před polednem udělal krátké CW QSO s OK2LS. Celý měsíc jsem pak špatně spával ze strachu, že se na to přijde.... nepřišlo, Franta to snad ani dodnes neví.
V létě 1967 jsme se s Vláďou zůčastnili VKV Polního dne z nějakého kopce za Veverskou Bitýškou. Táhli jsme sebou obrovský olověný akumulátor z autobusu, vibrační měnič, skládací stožárek s antenou a velký sešit na zapsaná spojení. Ten zůstal skoro prázdný, protože jsme slyšeli jen dvě nebo tři stanice. Také jsme si ověřili v praxi ohmův zákon, když po deseti metrech tenkého zvonkového drátu zbylo z 12V na akumulátoru slabých 9V pro žhavení elektronek. Přijímač byl superreakční, což byl už tehdy zakázaný systém.
Vláďa na vojně obsluhoval telegrafní vysílač 1 kW a nechtěl připustit, že jako radioamatér musí začít od piky, tedy RO, PO, atd. Když jsme jedno sobotní odpoledne v červenci 1967 ve třech (Vláďa, Vlastík a já) bez cíle chodili po městě, někoho napadlo -"pojďme se podívat na KáBR" - to byl brněnský krajský radioklub. Kdysi jsme tam absolvovali jeden nedokončený kurz morseovky, pár lidí jsme znali z dřívějška a čekali jsme, že vstoupíme podruhé do stejné řeky. Přísloví je ale pravdivé, byli tam úplně jiní lidé a úplně jiná atmosféra. Místo Štěpána Konupčíka, Dušana Marka OK2XZ, Bohouše Borovičky OK2BX a dua Bandouch-Šimík, tam byli bratři Cupákovi (Radek OL6AJT (OK2PCT) a Luboš OK2BRN), Franta OK2OP, Jarek OK2KE, Béďa OK2TB, Dáša OK2DM, Fanda OK2BNZ, Slávek OK2BMF (OK2BF,OK5BF,OK5CW), Franta OK2BPF, Laďa OK2BKW (OK2BW) a hlavně boss Leopold Neugebauer OK2MZ.
Vlastík s Vláďou si hned příští sobotu udělali zkoušky RO a tak jsme mohli začít s vysíláním CW na zařízení RM-31. To byly vojenské pěchotní nebo tankové radiostanice řízené krystaly, s velmi dobrou citlivostí, vynikajícím tónem a výkonem 6W. Udělali jsme s eReMkou spoustu CW QSO po celé Evropě. Později, po zkouškách PO, jsme vysílali na vyšších pásmech na zařízení Halicrafters HT9 a Tesla KUV020.

Vysílač HT-9, KUVM020 a radiostanice RM-31P

V září '67 přijel do Brna na veletrh američan W0UXQ a Franta OK2OP ho přivedl na KáBR. Záviděl jsem Frantům (2OP i 2BPF), že s ním mluví plynně anglicky a ostatním, že se mu představují vlastními značkami...
Na podzim 1967 jsme dělali zkoušky PO a ty platily jako zkoušky na vlastní koncesi. Po menších peripetiích jsme během února 1968 vlastní koncese dostali. Vláďa byl najednou OK2PAJ, Vlastík OK2PAL a já OK2PAD.


Povolovací listina vydaná v roce 1989 ... a v roce 2005

Vysílat jsme začali téměř okamžitě, ale můj deník z té doby obsahuje pouze asi 10 značek - PAL, PAJ, PAB, BRN, KBR, BRR a sem-tam někdo jiný. Přestože tehdy vznikla možnost dělat zkoušky přímo na tř. B a my jsme je udělali, díky zásahu OK2MZ jsme dostali Céčka. V květnu jsme šli ke zkouškám na tř. B a dostali jsme ji hned. S Otou OK2BRR jsem se seznámil někdy v květnu 1968, když mě pomáhal s novou antenou, vyrobil mě trapy na W3DZZ. Hned první večer jsem na novou antenu udělal USA na 80M CW. V létě jsme s Otou jeli na mém Jawa50 na setkání radioamatérů do Roudné u Pardubic, kde jsme poprvé viděli a slyšeli SSB provoz na zařízení KWM2 cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. U KWM2 exceloval Jára OK1YD (dnes DL1YD). Touha po SSB transceiveru byla obrovská. Ota sehnal dokumentaci na SSB TRX podle Ivoše OK2KD, který upravil známý jednoduchý TRX od SM5EY. Byl jsem jediný, kdo ho postavil a když se Ivoš vrátil ze služebního pobytu v Polsku, nechtěl věřit svým očím, že to funguje.

KV SSB transceiver pro 80m pásmo podle OK2KD

.

Elektronika transceiveru byla postavena na jedné desce plošných spojů, kterou mě přinesl Ota BRR. Přinesl mě také hliníkové plechy na základní kostru, jaká se tehdy používala u "Tesláckých" přístrojů. Transceiver obsahoval 11 elektronek a byl jednopásmový, pouze na 80m. Tehdy to stačilo, i tak dalo shánění součástek hodně starostí. Nejvíce asi krystalový mf filtr, ale díky akci zorganizované KáBRem jsem získal šest stejných krystalů z vyřazených radiostanic RM31. Ty se daly jódováním upravit tak, že se z nich dal sestavit filtr. Krystaly mě tenkrát najódoval Adam OK1JKA. Transceiver jsem uvedl do chodu začátkem června 1969 a celkově jsem jej dokončil, včetně skříně, na podzim téhož roku. Dával okolo 20 Wattů výkonu. Jednou jsme se Vláďou OK2PAJ sešli v bytě mých rodičů (protože výborná W3DZZ ještě visela tam) a uspořádali jsme "SSB expedici". Ukázalo se, jak moc je potřebná aspoň částečná znalost angličtiny. Byli jsme zvyklí z 80m CW dělat jen okolní státy a na SSB najednou chodila celá Evropa fone. Naše "áááj van ááár síííí dizis ou kej tů pí ej dý end ou kej tů pí ej džej" se rozléhalo po bytě, no hrůza. S tímto transceiverem jsem navázal asi 1700 QSO a s přesvědčením, že si rychle postavím nový a lepší, jsem ho prodal...

Invaze vojsk waršavské smlouvy v srpnu 1968 sice na čas zastavila nebo omezila radioamatérský provoz, ale už v říjnu se dalo pracovat bez omezení. Jen mezilidské vztahy zůstaly nějak pokřivené - radiovou aktivitu OK2KLI během invaze vzal na sebe Mirek OK2HH, přišel o koncesi a zmizel z radioamatérského světa.

Vlastík OK2PAL se rozhodl emigrovat, na podzim 1969 se sbalil, přišel se rozloučit a se svojí snoubenkou odjeli do Vídně. Na konzulátě se vzali, u optické firmy si vydělali peníze na cestu a odletěli do Australie. Později tam získal koncesi a ztratil ženu, rozvedl se a zůstal svobodný, jen občas měl přítelkyni... značky měl VK2NEK, VK2BTA, VK2BT a nyní má VK2PN. Má vlastní provozovnu oční optiky a přednáší na Optické průmyslovce v Sydney.

Po roce 1989 byl Vlastík několikrát v česku, protože tady má maminku a bratra, ale vždycky to bylo narychlo a jen na chvíli. Nebo se v Brně zastavil cestou do Alp, kde byl několikrát lyžovat. Mluvil jen s Vláďou, který bydlí v sousední ulici. Až v roce 2009 jsme se po internetu domluvili včas a naplánovali setkání. Vlastík si přivezl přítelkyni, aby jí ukázal rodnou zem...

Sešli jsme se dvakrát, jednou u Vládi a podruhé u mne doma. Na fotografii je Vlastík uprostřed, Vláďa vpravo, já vlevo.

Během návštěvy se v restauraci "U Pavouka" sešel i s jinými brněnskými radioamatéry
        

Do mého radioamatérského života výrazně zasáhl Mirek OK2BBH. Seznámili jsme se v červnu 1968, když jsem dělal pokusy s fonickým provozem amplitudovou modulací. Mirek používal vojenské zařízení RM31, ze kterého dokázal vytáhnout maximum. Na stole měl ještě sestavu z německých letadel - E10aK + EL10, někdy k tomu ještě přidal EK3 na 14 MHz nebo FUGe 16 přeladěnou na 28 MHz. Měl ještě E10aK s rozprostřeným laděním a vestavěným krystalovým filtrem, poslouchalo to nádherně.
Na setkání radioamatérů v roce 1975 v Olomouci jsme si oba koupili SSB filtry z Tesly Hradec Králové a pustili jsme se do stavby moderního zařízení na všechna pásma. S kmitočtovou ústřednou, s dualgate mosfety na VF stupních a pokud možno co nejvíc integrovaných obvodů. Rozchodili jsme to jako přijímač, ale ostatní bylo nad naše síly a celý projekt usnul...

Mirek adaptoval novou "hamovnu", největší ze všech našich známých a tak pořádal pravidelně, vždycky mezi Vánocemi a Novým rokem, setkání amatérů z radioklubu Zbrojovka, OK2KFR. Pravidelně se zůčastňoval Milan BMC, Míla BJI, Pišta BJT, Zdenek BDL, Zdeněk WID, Jarda Pěta ??? a jako hosté Jindra VXH a já. Probíralo se všechno možné - technické věci, provozní zážitky a protože vstupné byla láhev vína, došlo později na jejich společné (nepublikovatelné) zážitky z akcí OK2KFR. Nakonec přišla Mirkova žena s harmonikou a radio už nikoho tak moc nezajímalo....

V půlce listopadu 2005 jsem dostal smutný QSL lístek, oznámení, že 13.listopadu, tři týdny po svých 80.narozeninách Mirek zemřel....
V lednu 1969 jsem se oženil a přestěhoval se do Juliánova, kde jsem měl na dvoře napůl zděnou, napůl dřevěnou boudu. Proto se dodnes říká každému mému radioamatérskému pracovišti "bouda". Antenu jsem si mohl natáhnout ze střechy asi 100m vzdálené školy, přes několik zahrad, s jejichž majiteli jsem se velmi snadno domluvil. V červnu téhož roku jsem naposled změnil zaměstnání, nastoupil jsem do vzorkovny v n.p. TESLA Brno, pro radioamatéra naprosto ideální pracoviště. Neexistoval materiál nebo technologie, které bych neměl k dispozici...V TESLE jsem také naposled změnil radioklub, vstoupil jsem do OK2KTB. Stanice měla svůj zenit již za sebou a žila z bývalé slávy.

Velice populární byla zařízení konstruktéra OK2ABU "Z-styl", "MiniZet", "Z-MixMaster" a "Z-compact". Minizet jsem zkoušel kopírovat, ale neúspěšně. Zdeněk OK2WID tenkrát používal Z-compact, požádal jsem ho o podklady a za čtrnáct dnů Compact chodil. Bylo to jen jednopásmové zařízení a protože Mirek OK2BBH (bydlel 300m ode mne) dokončil celotranzistorový TRX na 80m, začali jsme uvažovat o transvertoru, který vyvinul Jarda OK2BHB. Kombinaci Z-compact + transvertor jsem používal asi tři roky.
Zkusil jsem postavit zařízení s tranzistory, nejprve aspoň přijimač a ten se mě podařil. Myslím, že jsem už nikdy neměl tak dobrý přijímač na 80m. Později jsem k tomu dodělal vysílací díl s výkonem 1W a navázal řadu pěkných spojení. Prodal jsem ho Vláďovi OK2PAJ, protože neměl na co vysílat a později mu ho odebrali pracovníci MV, když neprodloužil koncesi a nenahlásil, jak naložil s vysílacím zařízením.
Na podzim 1970 jsme začali stavět svépomocí družstevní byt, což znamenalo odpracovat měsíčně kromě 180 hodin v práci ještě 170 hodin na stavbě. Po nastěhování v srpnu 1973 jsem si vybojoval hamshack ve skříni na chodbě. Elektronkový TRX Z-Compact jsem věnoval radioklubu a sobě jsem postavil celotranzistorový transceiver na 80m pásmo s výkonem asi 30 Wattů a k němu lineární koncový stupeň 200W se třemi RL12P35. Zapínal jsem ho jen v noci, protože určitě musel rušit televizi... Udělal jsem spoustu DXů na 80m.

Blížil se podzim 1975 a Mirek OK2BBH měl 50 roků. Jako dar jsem mu postavil také takový lineární PA a když jsem je zkoušel, zapojil jsem je za sebe. Výkon se vyšplhal na víc než 700 wattů a stanice z Kanady mě říkaly, že jsem nejsilnější stanice na 80m pásmu. S Mirkem jsme pak pravidelně lovili DXy na 80m a každé ráno, hned po příchodu do práce, jsme se po telefonu vzájemně informovali o udělaných stanicích.

Několik QSL lístků z 80m pásma z té doby


Stavba nového TRXu se nedařila tak, jak bych si představoval a chtěl jsem jít na vyšší pásma. Sehnal jsem krystal 14.007 MHz z RO-21 a s ním jsem postavil vysílač CO-PA s GU32 na koncovém stupni, dával asi 40 wattů. Na jedno z prvních volání CQ přišel ZM1HW z Nového Zélandu. Poslouchal jsem na EL10 s konvertorem. V té době byla v módě zařízení stavěná do "lajny", všechny přístroje se stejně velkým předním panelem, ve stejném stylu a barvě. Postavil jsem si "lajnu 100", čili všechny panely vysoké 100mm, ovládací prvky a měřáky ve stejné výšce od stolu. V lajně byl zdroj pro vysílač, budič pro 160,80,40 a 20m dále koncový stupeň s GU29 a konvertor pro všechna pásma k EL10. Až jsem to dokončil, okamžitě to na mě vyškemral Jirka, OK2JZ.

Po odchodu Milana OK2UX z podniku se vedení radioklubu ujal Standa OK2YY. Dalšími koncesionáři byli Ota OK2BRR, Ivo OK2KD, později Vláďa OK2PAK, Petr OK2PGW a nakonec Jirka Richtr OK2BTP. S Jirkou jsme vytvořili dvojici, operátorskou i konstruktérskou a své konstrukce jsme označovali písmeny HR (Habala-Richter) a číslem. Dokud Jirka neměl koncesi, byl v radioklubu stále, zůčastňovali jsme se všech možných závodů aby, jak sám říkal, nasál atmosféru. Po získání koncese i jeho provozní aktivita v radioklubu poklesla.

. .
Akce radioklubu OK2KTB - KV polní den a závod CQM CW
Na prostředním snímku je nový člen radioklubu Tesla Jindra Božek - OK2-21478, později OK2VXH

Další fotky z akcí OK2KTB - sestava většinou stejná - Jindra OK2VXH, Jirka OK2BTP a já

Prostředí v OK2KTB

Na jaře 1972 jsem se dověděl o novém druhu amatérského provozu - televize s pomalým rozkladem SSTV. Nejprve jsem shaněl literaturu a potom obrazovku s dlouhým dosvitem. Někdo mě poradil Vildu Horáčka OK2PBC v Olomouci, který zachránil hromadu obrazovek 25QP21 do radarů. Nebyly ideální - byly pro tento účel dost velké. ale ostatní vlastnosti byly vyhovující. Franta Smola OK1OO mě poslal schema moderního monitoru, abych to vyzkoušel. Po několika pokusech to skutečně chodilo a byl jsem první v Brně, kdo to měl. Na požádání městské radioamatérské rady jsem monitor veřejně předváděl s technickou přednáškou. Monitor s touto obrazovkou jsem měl postavený na chassis z TVP TESLA 4001a. V té době jsem se seznámil se Zdeňkem Altmanem OK2WID, od něj jsem dostal obrazovku 180QQ86. Měla obdélníkové metalizované stínítko a byla velice elegantní, ale každá, jen trochu jasnější stopa v něm vypálila diru. Po několika týdnech se na to již nedalo dívat, tak mě Vilda OK2PBC sehnal ruskou 13LM31. Byla kulatá, obraz na ní byl 8 x 8 cm a byla blbuvzdorná.

Jako zdroj SSTV signálů jsem používal kde-co. Od mechanického snímače, to byla mechanika jako u válečkového fonografu, na válečku byl navinuty staniol, na něm izolační barvou namalovaný obrázek nebo text a snímal to pružný sběrač. Na jednom konci válečku byla štěrbina, která na dobu 5ms propouštěla světlo na fotobuňku, používanou tehdy ve čtečkách děrných štítku, jako generátor řádkových synchropulsů. Dál jsem měl FSS snímač diapozitivů, to byla krátkodosvitová obrazovka na které běžel SSTV rastr, ten přes optiku prosvětloval diapozitiv a za ním byl fotonásobič. Půdorys to mělo 100×100mm, ale bylo to skoro metr vysoké. Krátkou dobu jsem měl vypůjčenou průmyslovou TV kameru.

Obrazovka/snímač

Pak jsem měl něco, co neměl nikdo... V brněnském elektrobazaru se objevilo něco, co nikdo neznal. Byla to skleněná věc, jakoby dvě osciloskopické obrazovky se stínítky proti sobě, ale z jednoho kusu. Na obou koncích byly patice a uprostřed byly také nějaké vývody. Byla to z jedné strany obrazovka, která původně používala rotační vychylovací cívky pro kreslení obrazů z radarů a z druhé strany byla TV snímací elektronka, která obraz nasnimala standardním TV rozkladem. Obrazovka byla dlouhodosvitová, jako u radarů. No a já jsem místo rotačních vychylovacek použil vychylovačky od monitoru a převáděl jsem SSTV na běžný TV monitor. Když jsem tu věc kupoval, čekal na mne venku dav lidí, kteří chtěli vědět, na co to je. Tu obrazovku/snímač mám ještě schovanou, je asi 60cm dlouhá.

S TTL obvody (to byla tehdy bomba) jsem měl udělaný generátor synchropulsů, generátor šedé stupnice a šachovnice.

Monitor bez desek - deska SSTV analyzeru - VN zdroj - desky rozkladů a videoobvodů - 73 MAGAZINE - RZ1976 - 1. SSTV QSL

  
Pár přijatých obrázků a několik obrázků, které jsem vysílal

S těmito zařízeními, ale vlastně se vším, v čem byly polovodiče, mě nejen radou, pomáhal Milan Matějka. Pracoval jako technik ve vývoji osciloskopů a měl se mnou nekonečnou trpělivost. Seznámili jsme se náhodou, když potřeboval přebrousit nějaký čep do auta. Přesvědčil mě o tom, co nás učili o deset let dříve v kurzu techniků honu na lišku - že v radiotechnice vědět, znamená mít změřeno. Vždy, když jsem si stěžoval, že mě něco nefunguje, jeho první dotaz byl "a jaký proud tam teče?" Jeho vášní byly (a dodnes jsou) motory a auta vůbec.
Později jsem uplatnil zednickou zkušenost, když jsem Milanovi pomohl na stavbě jeho rodinného domku. Aby snadněji splatil dluh na domku, odjel dvakrát pod hlavičkou Škodaexportu na rok do Afriky, do Nigerie. Poprvé se vrátil naprosto nadšený a hned jak to šlo, jel tam podruhé. O přísloví o dvojím vstupu do stejné řeky už tady byla řeč... Podruhé se vrátil zklamaný.
Pro velkou technickou náročnost nebylo SSTV stanic mnoho. Již delší dobu mne zajímal dálnopis, protože to "psalo samo". V roce 1976 sehnal Milan OK2BMC nějaké vyřazené stroje ze Zbrojovky, na kterých se dělaly životnostní zkoušky. V té době jsem si udělal řidičák a koupil 40 let staré auto. Odvezl jsem tedy dva stroje (byly to páskové Dalibory), jeden Mirkovi OK2BBH a druhý sobě. Měl jsem kliku, můj stroj šel na první zapnutí, Mirkův musel Milan nejprve seřídit. Hledal jsem nějaké zapojení dálnopisného konvertoru, našel jsem zapojení s LC obvody a obrazovkovým indikátorem naladění. Rychlost dálnopisu mě přijel seřídit Štefan OK2BJT a ještě tentýž den jsme spolu udělali první RTTY spojení. Brzy jsem ještě koupil stránkový stroj Lorenz LO-15 od Zdenka Kupčíka OK2UU. Pustil jsem se do stavby nového konvertoru, s aktivními filtry s operačními zesilovači MAA501 a dotáhl jsem to stavu, že to byla reprodukovatelná konstrukce. Milan mě postupně mého Dalibora vybavil děrovačem a snímačem děrné pásky a zásoboval mě náhradními díly (barvící válečky, typové kolečko) a hlavně pásky s lepící vrstvou a pětistopou děrnou pásku.Dálnopisy ale měly jednu podstatnou vadu - obrovskou hlučnost. Dalibora jsem měl v hamshacku (ve skříni v chodbě) obaleného dekama, na gumožíňových podložkách a přesto to byl rachot...

První RTTY QSO - OK2BJT . RTTY QSO - OK2KZO/P - OK2LC . QSO s OK2BMC - stránkový stroj . 1.QSL za RTTY . - druha strana

Tehdy se zase objevil Zdeněk OK2WID a přinesl kopii popisu a schema elektronického dálnopisu od G3PLX, který píše na obrazovku monitoru... to kdyby se podařilo, to by byla věc! Stavěl jsem to asi rok, povedlo se to a výsledkem byl tichý dálnopis. V té době jsem se již hodně věnoval TTL obvodům a dokázal jsem některé nedostupné obvody nahrazovat. Také jsem k tomu vymyslel (sám!!) záznamovou paměť 1kB, do které se daly nahrávat texty z přijimače nebo z klávesnice a zase je přehrávat do vysílače. Nebyl v tom mikroprocesor, byla to "zadrátovaná logika". Ukázal se jiný problém - obrazovkový monitor dokonale rušil přijímač...

Elektronický dálnopis podle G3PLX, spojený s CW klíčovačem. Byl plně osazen TTL obvody TESLA a měl generátor znaků latinky a azbuky. Plošné spoje byly malovány ručně barvou přímo na kuprextit. Bohužel se nedochovaly butony na tlačítkách... Používal jsem k tomu vlastnoručně postavený monitor s obrazovkou o úhlopříčce 31 cm a zeleným stínítkem. Klávesnici jsem si k tomu navrhl sám, s bezkontaktními tlačítky z brněnské Zbrojovky.


Na obrázku vlevo je pohled na čelní panel a dole
jsou pohledy do skříňky z levé a pravé strany.





    

pohled na jednotlive desky / nechce se mi verit, ze jsem to dokazal navrhnout sam

Varhany

Jednou jsem byl na koncertě v kině Jalta, kde hrál na elektrofonické varhany prof. Ota Čermák. Varhany byly postaveny amatérsky a jejich zvuk mě natolik učaroval, že jsem pak po několik et zkoušel stavět různé nástroje, ale vždycky z toho vyšlo něco, co nedrželo ladění, po stisku klávesy se ozývaly kliksy a chrastění, no prostě ztracený čas i prostředky. Od Jirky OK2BTP jsem dostal zachovalou klávesnici z vyřazeného klávesového nástroje (Klavizet nebo Klavifon) a začalo to znovu.... Pustil jsem se do stavby elektronických varhan, jejichž schema a stavební návod vyšel v Amatérském radiu. Bylo to velké sousto - varhany byly postaveny na 24 deskách plošných spojů a obsahovaly okolo 100 ks integrovaných obvodů a přes 1000 tranzistorů. Dnes to celé zvládne jeden integrovaný obvod... Varhany jsem později daroval Zdeňkovi Konečnému do vinného sklípku a on se pak postaral o jejich ekologickou likvidaci.


Šmudla a Klínovec

Ústřední radioklub dovezl několik FM převaděčů v pásmu 2 metrů a začalo davové šílenství se stavbou nejrůznějších převaděčových pojítek. Předělávaly se různé vyřazené FM stanice z Tesly Pardubice např VXW10, VXW100 (ti šťastnější), ostatní stavěli převaděčová pojítka s MF 600 kHz (Šmudla, Beskyd, Trpaslík a spousta dalších). Mě byl sympatický Šmudla podle OK1AAK, postavil jsem tři a asi čtyři nebo pět jsem jich oživil.
Časopis radiamatérský Zpravodaj přinesl několik návodů na kmitočtové syntetizéry - to bylo vlastně velmi stabilní VFO pro SSB transceiver na 144 MHz s mf 9MHz. Hned první kus se mě povedl a velmi rychle jsem kolem tohoto VFO postavil zbytek TRXu s výkonem 1Watt. Ve vedlejším domě bydlí Bohuš OK2VKG a první pokusy s oživováním jsme dělali na vzdálenost 30 metrů spolu. TRX mám dodnes a stále chodí, je to moje nejdéle žijící zařízení...hi. Později jsem k tomu začal stavět transvertor na 432 MHz, ale ten jsem nedokončil. Když už jsem měl zařízení na 2 metry, lákala mě romantika VKV závodů, pobyt na kótě, otáčení směrovkou... Měl jsem nové auto, se kterým jsem se nemusel bát vyjet na nějakou kótu, ale neměl jsem anténu. V polské knížce o anténách, kterou mě věnoval SP6HOG, který byl v TESLE na zaškolení a se kterým jsem se skamarádil, jsem našel krátkou patrovou anténu Slot YAGI od OH2BEW a tu jsem postavil. Udělal jsem k ní i rotátor, ale ten se točil tak pomalu, že byl do závodu nepoužitelný. Předělal jsem horní ložisko na stožáru tak, aby se mohlo točit odspodu celým stožárem. Současně jsem si k tomu postavil linární PA stupeň 20 Wattů.

.
Antena Slot YAGI podle OH2BEW - zisk asi 12dB

.

Na kótě Chlum u Letovic 660m asl

S Jindrou jsme se zůčastnili mnoha VKV závodů z kóty Chlum u Letovic. Až nahoru vedla polní cesta a byla tam dost velká plocha na stavbu a zakotvení antény. 20 metrů od našeho pracoviště byla stěna kamenolomu, ke které jsme moc nechodili, abychom nespadli dolů. Když jsme sem přijeli o 10 let později, v roce 1997, kopec jsme nenašli. Lom ho pohltil a odstranil z mapy. Jezdili jsme sem od jara do podzimu a při jednom Dni rekordů, v září, jsme losovali, kdo vystrčí ruku z okénka a otočí stožárem... taková byla zima.

SAPI - 1

Při vánočním setkání 1983 u Mirka BBH si Milan BMC postěžoval, že v AR vyšel návod na stavbu mikropočítače, ale že už tam není popsané, co s ním... Říkal jsem si, když o to projevil zájem Milan, tak na tom něco bude... a začal jsem se o to také zajímat. Ing Ed.Smutný publikoval v modrém AR základní desku počitače JPR-1 (jednotka programového řízení), která se později stala základem průmyslového počítače SAPI-1, který vyráběla TESLA Eltos. Bez jakýchkoliv znalostí výpočetní techniky jsem se do stavby tohoto stroje pustil a věnoval jsem mu následujících 10 let života... Trvalo mě rok než jsem posháněl součástky a než se počítač rozběhl, musím říct, že na první zapojení. Ing Tomáš Smutný (bratr Eduarda) do tohoto počítače upravil TinyBasic, kterému stačily 4kB EPROM a 1kB !! RAM. Programování v TinyBasic bylo součástí popisu v AR. Strávil jsem denně 2 hodiny v tramvaji, ty jsem věnoval čtení těch článků a teoreticky jsem uměl Basic dřív, než jsem dokončil počítač. Sapi-1 se stalo v republice fenoménem, protože ho mohl mít každý na stole, stačil mu televizor a Smutný ho neustále rozšiřoval. Neoficiálně to rozšiřoval každý, kdo měl hlavu na krku. Během tří let to dostalo procesor Z80, černobílou i barevnou grafiku, klasické seriové porty, disketové jednotky (nejdříve 8", později i 5.25"), desetikanálový voltmetr a další a další desky, ale hlavně OS CPM. Dům techniky ČSVTS Brno pořádal každý rok Dny SAPI. Ještě před příchodem OS CPM byl TinyBasic nahrazen souborově orientovaným systémem Mikos, který běžel s obyčejným kazetovým MGF, později i s disketou. Naučil jsem se assembler I8080 a Z80 a používal jsem Sapi až do roku 1993, pak šlo do sklepa. Mám spoustu literatury a moře pásků s SW.
Bratři Smutní mají ještě sestru a to je známá herečka Jitka Smutná.

Periferní zařízení, které jsem měl připojené k SAPI-1

Do naší dílny nastoupil nový mistr, Zdeněk Konečný a přišel s nápadem, převést celou dílenskou agendu, od osobní databáze až po databázi jednotlivých zakázek do počítače. Nabídl mě, že mne uvolní na nějakou dobu z práce, abych postavil počítač a napsal program pro vedení databází. Podmínil jsem to sehnáním disketové mechaniky (psal se rok 1987!) - Zdeněk druhý den přinesl hned dvě... Protože jsem měl doma do Sapi většinu desek dvojmo, počítač se rozběhl za pár dní, horší to bylo s programem. Pomohl mě spolužák mého syna - programátorský genius Petr Steimetz - naučil mě základy programování v jazyku dBase2, ve kterém se podobné úlohy programovaly. Téměř dva roky to běželo na Sapi, později jsem to přepsal do dBase3+ na PC-XT, kde to běželo až do roku 1992.

Během mých počítačových aktivit jsem poznal několik lidí, se kterými se velmi dobře spolupracovalo. Snad nejvíce mě pomohl Miloš Všetička ze Židlochovic, pracoval v Tesle ve vývoji počítačového řízení přístrojů a měl dispozici vývojovou laboratoř včetně programátoru EPROM a vlastně díky jemu jsem mohl Sapi dokončit a uvést do chodu. Druhý byl ing. Pavel Halfar z Družstva Mechaniků Praha, který dělal servis pro Sapi. Našel ho syn Zdeněk na výstavišti a když se Pavel dověděl, že jsem si Sapi stavěl sám, vzkázal, abych tam za ním přišel s kazetou a nahrál mě veškerý software, který byl pro Sapi k disposici. Třetí byl ing. Saša Račovský z VÚ tvářecích strojů. Pracoval jako vývojář počítačem řízených systémů. V roce 1994 zahynul při autonehodě. Ani jeden z nich nebyl radioamatér a ani toho o amatérech moc nevěděli. Z radioamatérů to byl Petr OK2SPS, který pracoval v Kancelářských Strojích na vývoji počítačů, Václav OK2PXV a nakonec Vašek OK2BRV, se kterým jsme spolupracovali na implementaci OS CP/M do ZX Spectrum a naše přátelství trvá dodnes, ale už na bázi radioamatérského provozu, elektronických deníků a WW2 inkurantu.
Po revoluci 1989 se začal rozmáhat nový fenomén - Packet Radio. Začali jsme s Milanem OK2BMC, ale pořád z toho vycházelo složité monstrum, o kterém jsem nevěřil, že by fungovalo. S pomocí Václava OK2PXV jsem postavil a rozchodil kompaktní TNC a učil jsem se teorii paketového přenosu. S příchodem PC-XT a AT do našich krajin se pomalu rozbíhalo nejen Packet Radio, ale díky programu Hamcomm i RTTY a programu GSHPC i SSTV, ale už barevná. Oba programy, jak Hamcomm, tak GSHPC používaly stejný interfejs s jedním operačním zesilovačem, navíc napájeným přímo ze seriového portu počítače. TNC jsem pomalu vylepšoval a rozšiřoval, ale vždy tak, že jsem postavil nové a staré prodal. Za chvíli se o mě rozkřiklo, že vyrábím TéeNCéčka a zakázky přibývaly. Definoval jsem několik typů - základní 1200Bd, rozšířené 1200 a 300 Bd a později jsem k oběma přidal i Manchester modem 2400 Bd. Všechny modely měly vestavěný modem Hamcomm pro RTTY a SSTV a klíčovací tranzistor pro CW.
V roce 1991 jsem prodělal rozsáhlou operaci srdce a odešel do plného invalidního důchodu. Přítel z dřívějších dob, ing. Tomáš Krátký mě nabídl, abych pro jeho firmu opravoval počítačové zdroje. Podařilo se mě pár zdrojů opravit a když došlo k vyrovnání vznikl problém, protože jsem jako inv.důchodce nesměl mít žádný oficiální příjem. Tak jsme se dohodli na vyrovnání "in natura" a já jsem dostal kapesní PC-XT Atari Portfolio, které ode mne koupil syn Zdeněk za pro mne tehdy nepředstavitelných 3500 Kč. Řekl jsem si, že tolik "svých" peněz jsem nikdy neměl a že by byla škoda utratit je za drobnosti. Zrálo ve mě rozhodnutí, pořídit si tovární vysílací zařízení, jehož nejnižší cena se tehdy pohybovala okolo 20 tisíc Kčs. Navíc se blížily moje padesátiny, tak jsem po celé přízni rozhlásil, aby mě nekupovali žádné sádrové jeleny a jiné věcné dary, ale dali mě to v obálce, že si pak za to koupím radio.
Mezitím se výroba TNC rozjela naplno. Plošné spoje jsem si nechával dělat prostřednictvím Vaška OK2PXV v podniku Geofyzika, později jsem plošný spoj zmodernizoval, udělal nové předlohy a desky mě dělali u Fy Mucha v Řečkovicích. Ostatní součástky jsem kupoval v maloobchodě, ale využíval jsem různé výprodejní akce. TéeNCéček jsem doslova na koleně vyrobil neuvěřitelných 142 kusů. Současně jsem vyráběl konvertory pro RTTY a těch jsem vyrobil asi patnáct kusů.


TNC a RTTY modem

Když jsem si od Jindry VXH vypůjčil ještě 8 tisíc korun, mohl jsem si v březnu 1994 koupit svůj první tovární transceiver. Byl to Sommerkamp FT767DX i s originálním zdrojem (evropská verze YAESU FT-707) a sehnal mě ho Slávek OK2BF (ex OK2BMF) od OK2GG v Uherském Brodě za 21 tis. korun
Díky TéeNCéčku jsem se v červenci 1995 seznámil se Standou OK2SG a tak začala moje druhá krátkovlnná provozní kariéra. Bylo to sice v období slunečního minima, ale Standa mě trpělivě a soustavně přitahoval k DX provozu. Oba jsme začali používat špičkový staniční deník LogPlus, nejprve verzi 3, později verzi 4. Protože deník byl napsaný v jazyku dBase3, ve kterém jsem kdysi programoval, nebyl problém dopsat funkce, které LogPlus neměl - hlavně tisk QSL lístků a některé statistiky. Protože Standa měl na pásmech uděláno vše, co udělat šlo, hledal něco nového a našel RTTY. Já jsem se k RTTY vrátil o pár měsíců dříve s programem Hamcomm a jednoduchým modemem. Hned první závod dokázal, že to naprosto není ono... Pustil jsem se do stavby kopie modemu PK-1 od Fy AEA a výsledek mě nadchl. V dalším závodě se ukázaly slabiny programu Hamcomm. Na paketu jsem našel zdrojový text programu pro paket od nějakého američana, nechal jsem v něm jen rutinu ovládání obrazovky a zbytek jsem dopsal tak, že vznikl program pro běžnou RTTY komunikaci a RTTY závodění. Až jsem to měl hotové, našel Standa program od WF1B... Postavil jsem mu druhou kopii PK-1 a začali jsme se věnovat hlavně závodům, ne snad kvůli umístění, ale hlavně kvůli udělání nových zemí. Se vznikem samostatné České Republiky jsem začal dělat DXCC od nuly. Za následujících 10 let jsem s drátovou antenou (W3DZZ, později FD4) a se 100 Watty dosáhl 309 potvrzených zemí MIX a 289 CFM zemí RTTY. Na několika fotkách je lineární PA 200 Wattů se 4x GU50, ale ten jsem použil jen ve dvou RTTY závodech, jinak ne. Nyní už několik let leží ve sklepě.
Moje radioamatérské programy

Provozní aktiv na 144 a 430 MHz - 15. srpna 2004 - Kóta Hlína

V srpnu 2004 jsem se díky Standovi OK2SG a jeho autu dostal zase na kótu a mohl jsem postavit Slot YAGI na stožárek a zavysílat si na 144 a 432 MHz. Zařízení na 144 MHz YAESU FT-290R a na 432 MHz Icom IC-490E. Antenama točil Standa a já jsem vysílal. Podařila se spojení do Slovinska a Chorvatska.


Krátkovlnná radia
Profesionální radia, která jsem používal. První byl Sommerkamp FT767DX (evropský ekvivalent FT707), druhý byl Kenwood TS440, krátkovlnný "dělník" - vytrvalé a spolehlivé radio a poslední je také Kenwood TS850, můj dlouholetý sen. Na posledních třech fotkách je vlastnoručně postavený lineární koncový stupeň se čtyřmi GU50. Používal jsem ho jen krátce, protože bez pořádných antén je i velký výkon k ničemu. V současné době si s ním hraje Jenda OK2PCE.


Hamshacky
Na posledních dvou fotkách je můj, tehdy pětiletý vnuk Kubík, který svoje první spojení na RTTY dělal těsně po svých čtvrtých narozeninách. Číst a psát uměl ještě mu ani nebyly čtyři roky.

Moje radioamatérská pracoviště

Po návratu z vojny v roce 1966 V novém bytě v roce 1975
V roce 1994 A v roce 2007 Protokol o kontrole

Kamaradi


Fotogalerie výrobků

Levé čtyři fotky ukazují SSB TRX "TRAMÍN" pro 80m konstrukce Pavla OK2BEU (dnes OK2PB) s výkonem 30 Wattů, transvertor 432->144 MHz a KV CW/SSB přijímač.


KV linear PA 3x RL12P35, KV CW/SSB přijímač a desky nedokončeného projektu moderního SSB TRXu


Na dvou fotkách je souřadnicový zapisovač určený k SAPI1 nebo ZX Spectrum, na zbývajících je přijimač na 137 MHz na příjem meteorologických map z družic NOAA, postavený na neprokovených deskách. Byl naprosto nespolehlivý a tak jsem obětoval ještě 300 za desku a 360 za cívky. Od té doby to chodí spolehlivě.


KV přijímač s mf 500 KHz, VFO má šnekový převod, vedle je mf část TRXU 144MHz "Hohentwiel" podle CQ-DL a QRP SSB TRX "California" 5W

Provoz přes satelity

Při jednom nekonečném spojení na paketu s Vladem OM3TKU se Vlado najednou rozloučil se slovy "letí satelit, idem si urobiť zopár spojení cez RS12/13". Za chvíli byl zpět s tím, že udělal pět spojení... To mě naprosto fascinovalo, zeptal jsem se jak na to a začal jsem hledat starý SSB trx na 144 MHz. Družice vysílá na 145.980 a poslouchá 21.230. Protože použitelný přelet měl být až druhý den, pustil jsem to z hlavy. Za několik dní jsem prohlížel pásmo 21MHz a slyšel jsem volání "CQ Satellite". Zapnul jsem dvoumetr a slyšel jsem provoz ze satelitu!! Při dalším obletu už jsem byl QRV také a udělal jsem první dvě spojení. A pak ještě mnoho dalších...
Když se po několika letech satelity RS12/13 a RS15 odmlčely, začal jsem zbrojit na "vesmírnou vlajkovou loď" - družici AO40. Tato družice létá na protáhlé elipse - 1500/60000 km. Vstupních a výstupních kmitočtů má několik, mě zajímal mód s vzestupným kmitočtem 430 MHz a sestupným 2401 MHz. Na tento kmitočet se upravovaly konvertory MMDS televize a těch mám několik. Nechal jsem si v Hradci udělat krystal do konvertoru a konvertor jsem úspěšně přestavěl. Zároveň jsem budoval anténní systém, směrovatelný ve dvou rovinách - azimut i elevace. Napadlo mě se podívat, co o tomto satelitu říká Internet a tam jsem se dověděl krutou pravdu, že kvůli závadě palubních baterií je tento satelit už několik měsíců úplně mrtvý.
Na kmitočtu 2401 MHz vysílá satelit AO51 telemetrii, ale nějakým digitálním módem, který neznám.

Antenní systém pro 432/2401 MHz

Na co jsem vysilal


Několik QSL lístků